Z českých a moravských hradů (H. Lisická)
EDELŠTEJN
Za krále Jiříka z Poděbrad bylo mezi pány mnoho rozbrojů a někteří z nich nechtěli svého kacířského krále poslouchat. Vratislavský biskup Jošt z Rožmberka strojil proti králi pikle a tak daleko to došlo, že král musel poslat svého syna Viktorina s vojskem do Slezska, aby tam obhajoval jeho moc. V tom čase se také někteří moravští páni vzbouřili proti králi, a proto princ Viktorin nechal ve třech královských hradech ve Slezsku posádky se zkušenými hejtmany a sám táhl s vojskem na Moravu.
Na hradě Edelštějně seděl hejtman Jan ze Žerotína, na Georginecku pan Dříslav ze Smíchova a na Kaltenštejně Jaroslav z Drahotuš. Všichni tři se dobře znali a dlouho už králi věrně sloužili. Když se na hradech usadili a zásobami je opatřili, začali se ohlížet po nějaké zábavě, protože vratislavští se stáhli za hradby svého města, šarvátky ustaly a vojny jako by ani nebylo. Jeden z hejtmanů lovil v lesích, druhý hrál s vojáky kuželky, jen pan Jan ze Žerotína se pořád kabonil, honil z dlouhé chvíle vojáky a nikdo mu nic po vůli neudělal. A pak sám pro sebe bručel: „Králi se to dobře rozhoduje
a válčí, když sedí ve svém sídle, uprostřed dvora a pořádá hony a panské kratochvíle. Občas se jde do kaple pomodlit a potom nadává kuchaři. Ale co já tady mohu dělat? Lišky zde dávají dobrou noc, zvěř se pase kolem hradu na dostřel. Moji chlapci v jednom kuse něco opékají a rožní a vaří v kotli. Stráže abych pořád honil a sám je hlídal. To aby čert vydržel!“ Potom vybral posla, aby jel se vzkazem na hrad Kaltenštejn a Georgineck k pánům hejtmanům, že je k sobě zve na návštěvu. Dal střelit jednoho jelena a navařit něco lepších jídel, aby měl pány čím pohostit. Za dva dny byli páni na Edelštejně a když jim bránu otevřeli a do hradu pustili, jeden druhého objímali. „Tos měl ale dobrý nápad, pane Jane! Už jsem byl z toho ticha celý nesvůj . Nyní si spolu aspoň popovídáme a dobře popijeme,“ halasil pan Drahotuš. Vždyť já jsem už jako jezevec,“ smál se hejtman z Georginecku, „celý den pomalu prospím a pak hraju kuželky. Co je tady u vás nového?“ „Pojďte, milí páni, nahoru do jizby. Tam budeme sami a bez obav si můžeme popovídat,“ zval je pan Jan.
Když uvedl hosty k sobě, dal nosit jídlo a pití na stůl. Potom přikázal zbrojnoši, aby dovnitř nikoho nepouštěl a hlídal dole pod schody. Páni se pohodlně usadili a hejtman z Kaltenštejna se dal do vyprávění: „Nedávno jel kolem hradu kupec. Tak jsem ho dal zastavit a to byl Čech až z Prahy. Ptal jsem se, co je tam nového. Prý se chystají slavné svatby. Král bude vdávat svoji schovanku Ludmilu z Chlumu. Však ji znáš, pane Jene.“ „A za koho?“ ptal se pan ze Žerotína, kterému král kdysi nabízel její ruku a on už se cítil být jejím ženichem. „S pánem z Lipé! Ten je teď u koryta. A už je ruka v rukávě. Ti dva prý se spolu milují jako dvě hrdličky a král jejich prosbě nemohl odolat.“ „A my tu zatím sedíme jako havrani! Krákáme a strašíme vratislavského biskupa, zatímco v Praze se královský dvůr baví,“ bručel pan Dříslav ze Smíchova, který měl u Prahy statek a velmi rád vzpomínal na pražské lazebnice.
Páni spolu poseděli, pojedli a popili, než si všechno vypověděli, co měli na srdci. Když se potom rozloučili a se svými vojáky z brány vyjeli, dlouho se hejtman díval za nimi a jejich korouhvemi, než mu docela zmizeli z očí. „To je královská odměna! Za dobré a věrné služby tu sedím v hraničním hvozdu a číhám po biskupových lidech, zatímco moji nevěstu král dává jinému,“ vztekal se pan Jan. Potom se zpil do němoty a kolik dní s ním nebyla žádná řeč. Když se zase vypravil do nedalekého městečka Zlatých Hor, prolézal kdejaký šenk a s měšťany popíjel, až se hory zelenaly. Chtěl vědět, jak se zlato ze země dobývá a dal se také slyšet, že by se tu někde rád zakoupil.
Když byl hejtman z Edelštejna dva dny pryč, vypravil se za ním jeho věrný zbrojnoš Jonák s vozem. Našel pána ve městě a odvezl ho zpátky na hrad. Za pár dní přijel posel od krále se vzkazem a pozváním, aby pan hejtman Jan ze Žerotína dobře hrad Edelštejn proti nepřátelům zabezpečil a přijel do Prahy na svatby. Když to hejtman uslyšel, praštil pěstí do stolu: „Tak přece na mne král nezapomněl! To jsem zvědav co mi řekne a jak svůj dluh vyrovná!“. Potom se začal chystat na cestu. Svým zástupcem a purkrabím udělal starého zkušeného vojáka, který pod ním už dlouhá léta sloužil a byl mu věrný. Dal ho k sobě zavolat a řekl mu: „Jonáku, budeš teď na Edelštejně purkrabím. Až odjedu, drž hradní čeleď zkrátka a nedej se nikým oklamat. Kdo ví, kdo se ti může vloudit do hradu a ty nebudeš vědět ani jak. Dávej dobrý pozor, aby tě biskupští neodrali o duši.“ „Hejtmane, ale jeden takový už tady je. Přijel s poslem a pořád tvrdí, žes ho pozval. Je prý kovkop a bude tu někde pro tebe kopat zlato.“ „Co to pleteš, chlape?“ rozkřikl se na něho hejtman. „O žádném takovém nevím. A jak to, žes mi to dřív neřekl? Dám ho hned vsadit do vězení.“ Starý Jonák ale potřásl hlavou a snažil se pána uklidnit. „Jen se neukvapuj, hejtmane. Nedávno jsi byl přece ve Zlatých Horách a možná, že jsi ho sem pozval. Vzpomeň si dobře.“ Pan Jan věděl, že tehdy toho mnoho vypil a nevěděl, co tropil. „Tak ho sem pošli. Ať se na toho ptáčka podívám, co je zač.“ Nový purkrabí zanedlouho přivedl statného muže v havířské haleně, ale na kovkopa nevypadal. Byl statný a sebevědomý a to hejtmana trochu mátlo. Když dveře zapadly za purkrabím, letmo se uklonil a začal z plných plic: „ Vím, pane ze Žerotína, že bys tu někde chtěl otevřít zlatý důl. Není to zrovna špatný nápad, ale já mám pro tebe lepší. Co bys tak říkal dvaceti tisícům dukátů ve zlatě?“ Hejtman hleděl na něho vyjeveně, potom si myslel, že si ten chlap dělá z něj blázny a litoval, že zde Jonák nezůstal. „Mluv k věci. Odkud jsi a kdo jsi? Nadarmo jsi ke mně nepřišel, abys mě tu přesvědčoval, že je lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše.“ Neznámý se dal do smíchu a potom spokojeně řekl: „Jsem rád, hejtmane, že si rozumíme. Mohu tedy s tebou mluvit otevřeně. Ale jako vojáci si budeme lépe rozumět. Jsem hejtman vratislavského biskupa a vyřizuji ti od něho srdečné pozdravy. Biskupovi moc záleží na Edelštejně a doufá, že se s tebou dohodnu. Když nám ho dáš bez boje, dostaneš ty dukáty.“ Hejtman zůstal jako omráčený. Tolik peněz najednou si ještě u krále nevysloužil. Když se ale vzpamatoval, zhurta spustil: „Jak ses vůbec mohl opovážit přijít až sem, hejtmane? Dám tě třeba zavřít nebo pověsit a nikdo se o tom nedozví.“ Nakonec sáhl po džbánu, do dvou pohárů nalil vína a páni si spolu připili. „Co bys z toho měl, hejtmane? Těch dvacet tisíc dukátů ti přijde vhod, o tom nepochybuji. Když se dohodneme, přijedeš si pro ně do Vratislavi.“ Páni sedli za stůl a dlouho rokovali. Přitom pan Jan uvažoval, jak to nejlépe provést. Věrnost králi nikdy tak vážně nebral a o tolik peněz nechtěl zbůhdarma přijít. Nakonec se spolu dohodli, že až pan Jan odjede do Prahy, purkrabí otevře vratislavským tajnou branku a pustí je do hradu. „Je na toho purkrabího spolehnutí?“ ptal se host. „To už nech na mně, pane. O to se postarám, aby vše dobře pochopil,“ řekl hejtman, když se spolu domluvili a ruku si podali. Potom ho šel pan hejtman vyprovodit až na nádvoří a tam přede všemi mluvil o tom, že až se z Prahy vrátí, nechá nedaleko hradu otevřít zlatý důl.
Sotva se brána za hostem zavřela, zavolal k sobě purkrabího a pověděl mu svůj plán. Na bohatou odměnu nezapoměl. I tak byl purkrabí z toho vyděšen. „Jak to můžeš králi udělat? Vždyť můžeš přijít o hrdlo!“ „Nebuď jako starý mezek, Jonáku. Král má hradů dost a když o jeden přijde, nic se nestane. Stejně jsem už chtěl změnit službu, a tak mi to přišlo vhod. V Čechách není bezpečno, páni se pořád mezi sebou perou. Každý den má moc v zemi někdo jiný a člověk pak neví, kam by se měl postavit. Však půjdeš se mnou, neboj se.“ „Víš době, pane, že s tebou půjdu, kam budeš chtít,“ řekl mu Jonák, ale za tu chvíli si to nemohl v hlavě srovnat. Byl zvyklý poslouchat svého pána na slovo. Potom mu pan Jan pověděl svůj plán a nechal mu list pro vratislavského hejtmana, aby věděl, s kým bude jednat.
Když hejtman odjel, purkrabí dal vynést ze sklepa několik beček vína a poručil vojákům nalévat. Brzy bylo na hradě tak veselo, že když k večeru přitáhlo k Edelštejnu biskupovo vojsko, ani o tom nevěděli. Jonák jim otevřel tajnou branku, jak byl smluveno a pustil je do hradu. Sám pak se hlásil u nového hejtmana a doručil mu list. Když si ho hejtman přečetl, zasmál se: „Dobře se o tebe tvůj pán postaral, jen co je pravda. Udělám, jak si přeje. Ještě dnes budeš viset.“ „Milost, pane, milost! To přece není možné. Můj pán mi řekl, že oba budeme sloužit u tebe ve vojsku.“ „Já se zrádci nejednám,“ řekl hejtman a dal Jonáka odvést, aby ho vojáci pod hradem pověsili. Zatímco vratislavští pobíjeli opilé královské vojáky, Jonáka věšeli na sosnu. Když ortel vykonali, vrátili se zpět do hradu. V zápěti se však ke stromu připlížil jeden z královských vojáků, kterému se v tom zmatku podařilo utéct. Purkrabího odřízl a odtáhl do lesa. Když ho konečně přivedl k vědomí, Jonák už moc mluvit nemohl. Ale přece jen mu pověděl, jak pan ze Žerotína zradil krále a hrad Edelštejn přenechal biskupovi. Potom usnul na věky.
Voják se vydal na Kaltenštejn za panem Jaroslavem z Drahotuš, aby mu všechno pověděl a zůstal u něho ve službě. Co jiného mu zbývalo. Do Čech bylo daleko a mezi pány by si byl stejně nevybral. Na Kaltenštejně ho nejprve nechtěli pustit do hradu, až ho jeden z vojáků poznal a zaručil se za něho u hejtmana. Když pán z Drahotuš slyšel, co se stalo, hned poručil sedlat koně a sám se vypravil ke králi. V Praze byly svatby v plném proudu, všichni se veselili, i pan Jan, protože mu král slíbil náhradou za nevěstu výnosný úřad. Když byli v nejlepším, dal se u krále ohlásit pan z Drahotuš a byl přijat. Jak ho uvedli před krále, padl na kolena a volal: „Zrada, králi, zrada! Všichni se kolem nich nahrnuli a král se zachmuřil. Potom poručil, aby mu vše pověděl. Hejtman se rozhlédl a uviděl pana Jana, jak se snaží ztratit v davu. Skočil po něm a před krále ho přitáhl. „Králi, tvůj hrad Edelštejn má v držení vratislavský biskup, protože tuhle pan ze Žerotína mu ho prodal.“
Bylo z toho veliké pobouření. Páni tasili meče, ale král jim pokynul a sám se rozhodnul, aby zrádného hejtmana, pana ze Žerotína, uvěznili na Karlštejně, kde pán z Drahotuš bude za věrnou službu stanoven purkrabím. A znovu pokynul muzikantům, aby hráli panstvu, aby se veselilo. Nebyl to první ani poslední zrádce, který svého pána a krále zaprodal.
Na Edelštejně však biskupovi vojáci dlouho nepobyli. Než odsud odešli,jejich hejtman poručil hrad zapálit a zničit. Od těch dob je hrad v rozvalinách, ale v jeho zasypaných sklepeních prý je ještě několik beček dobrého starého vína.
Jan ze Žerotína spravoval Edelštejn kolem roku 1465. Dobyt biskupovými vojsky byl 16. 7. 1467. Biskup Jošt se nakonec s Viktorínem dohodl a Edelštejn přešel do biskupského vlastnictví i legálně, ale už jako ruina. Dle pramenů se Jan ze Žerotína potom usadil na Fulneku (od r. 1475). Hrad Georgineck se nacházel pravděpodobně v lokalitě dnešních Heřmanovic a ten spravoval Dříslav ze Smíchova. Georgineck byl zničen nedlouho po zničení Edelštejna.
