Z krnovských pověstí:
LOUPEŽNÍCI NA CVILÍNĚ
Když se markrabě Jiří Braniborský stal pánem Cvilína, nedbal tuze o hrad a nechal jej pustnout. I usadili se tam loupežníci a přepadali pocestné v blízkém i širším okolí.
Stalo se v té době, že provdal bohatý krnovský kupec Jonáš svou dceru za mladého kupce z Opavy. Byla slavná veselka, trvala až do třetího dne. Tehdy se večer rozloučila nevěsta s rodinou a jela se svým manželem do nového domova. Seděli na voze vedle sebe na kozlíku, slova lásky si šeptali, o ostatním světě nevěděli. Vtom najednou vyskočili z lesa chlapi, oba je spoutali, obrali o všecko, co s sebou měli a zavlekli je na Cvilín.
Zatím se veselili nic netušící svatební hosté dále a provozovali všelijaké šprýmy, jak to při takové příležitosti bývá. Jednu chvíli si kdosi také tropit žerty a posměch z ženské bázlivosti. Každého pavouka a každé hloupé myši prý se ženské polekají, nic statečného nedokážou. Když se proti tomu neozval nikdo z přítomných a jen se všichni řehotali, zastala se svého pokolení srdnatá šenkýřova schovanka Dorka a vsadila se s posměváčkem o vědro piva, že se v tu chvíli ještě vypraví na Cvilín a přinese odtud důkaz své statečnosti – čerstvě uříznutou větev z jeřábu, rostoucího na hradní zdi. Sázka byla byla přijata a Dorka pospíchala na hrad. Vzala si s sebou ostrou dýku. Dospěvší na Cvilín, uřízla z jeřábu větev a chtěla honem zpátky. Vtom najednou zaslechla z hradního sklepení hrozný křik a zoufalý pláč. Přiblíží se po hlase a hrůzo! Okénkem ve sklepě zahlédla plápolající pochodeň a v jejím svitu na dlažbě spoutané novomanžele, kteří před několika hodinami opustili Krnov. Kolem nich houf lupičů. Kupec byl už bezduchý, mladá žena úpěnlivě bědovala. Z rány na prsou se jí řinula krev. „Dorazte ji“ zvolal jeden z lupičů, vůdce bandy Hunzaches. Dorazte ji, aby byla už se svým miláčkem. Jektajíce zuby vzchopila se Dorka a pospíchala zpátky. Ale běda – shodila rukou z hradní zdi kámen, jeho šramotem na sebe upozornila a lupiči se za ní pustili.
Šťastně jim sice unikla, na dvě, tři hodiny našla skrýš v nedaleké poustevně, ale vyhráno neměla. Lupiči rozestavili hlídky podél cesty vinoucí se údolím a když se dívka plížila potom do Krnova, zaslechl a spatřil sám Hunzaches. Hvízdl na svou čeládku a chtěl se vyšvihnout na koně, aby prchající snáze dostihl. Avšak srdnatá Dorka postřehla, že má ke koni blíže, než-li Hunzaches a místo útěku se obrátila, skočila proti lupiči, bodla ho dýkou, vyhoupla se na jeho koně a než-li se lotři vzpamatovali, byla pryč.
Hrozná novina vzbouřila Krnovské. Ozbrojili se a spěchali hned na hrad, ale bylo už pozdě. Lupičské sídlo bylo prázdné, lup odklizen, ve sklepě jen chladné mrtvoly novomanželů.
Asi za rok byla v Krnově další slavná svatba. Vdávala se tenkrát Dorčina přítelkyně, dcera hostinského od Zlatého jelena. Tam se také konalo svatební veselí. A bylo tehdy ještě více nádhery a pompy, než obyčejně na svatbě bývá. Bohaté svatebčany poctil účastí dokonce i někteří rytíři z družiny pana markraběte, jenž právě prodléval v Krnově.
Jeden z nich vyznamenával právě přítomnou Dorku. Nebylo takřka ani kolečka, aby ji nebyl vzal k tanci. I vyšla si jednu chvíli dívka na síň, aby si trochu oddechla. Ale i tam jí byl rytíř v patách, lichotil se k ní, až na zápraží za ní vyšel.
Ale tu máš! V tu chvíli ji popadl, hup s ní na koně, který tam už byl nachystán a pryč! „Teď mi neujdeš, zmije!“ Zasyčel rytíř mezi zuby. „Víš kdo jsem? …. Chachachacha…. Hunzaches!.... Hunzaches, kterého jsi loni málem zabila. Jen kvůli tobě jsem vstoupil do knížecích služeb, abych se ti snáze dostal na kůži. Teď se rozluč se světem!! …. Chachacha.“ Ubohá dívka už viděla svou poslední hodinku. Avšak nemohlo se nebe dívat na takovou hroznou nepravost a když se Hunzaches hnal po mostě, kůň se něčeho ulekl, skočil stranou a hup, už se koupal i s jezdcem a pannou ve vlnách.
Dorka šťastně vyplavala, bídný zločinec, jemuž se zapletly nohy do třmenů, utonul i s koněm.
Rozlícení měšťané vypravili se potom ještě jednou na Cvilín. Lupičů sice nedopadli ani tentokrát, zato však objevili skrýš s penězi a mnohými šperky. Za ty potom vystavěli na kopci Hradisku kapli.
Pozn.: V doložených pramenech nebyl Jiří Braniborský nalezen jako pán Cvilína. Od r. 1523 byl držitelem Cvilína Jiří Hohenzollernský z Ansbachu, ale v 30. letech 16. stol . již sídlil v Krnově.
