Svet-Stranek.cz
Pověsti z českých a moravských hradů a zámků
KDYSI, ZA DÁVNÝCH ČASŮ...

VELKÉ LOSINY - zámek:Pověsti z českých a moravských hradů a zámků

VELKÉ LOSINY - zámek

Z losinských pověstí:

 

MELUZINA

 

  V zámku na Losinách měl pán jedinou dceru, krásnou pannu Meluzinu, která byla stižena zlou kletbou a každého desátého dne se měnila v půl panny a v půl ryby. Losinský pán marně hledal pro ni vysvobození. Nikdo nevěděl, jak panně pomoci. Když matka viděla, co její dceru potkalo, brzy se utrápila žalem.

Každého desátého dne odešla Meluzina do zámecké věže a tam přečkala celý den a celou noc. Otec pro ni dal upravit jednu komnatu tak, aby tam v klidu a pohodlí mohla přebývat. Uprostřed stála veliká kašna naplněná průzračnou vodou a kolem ní kvetlo mnoho květin. Po stěnách visely březové klícky s ptáky, kteří pannu obveselovali.

Když Meluzina vyšla zase mezi lidi, měla pobledlejší tváře. Časem ale tomu podivnému životu přivykla a nikomu si nestěžovala. Málokdo vlastně v kraji věděl, jaké neštěstí  losinskou pannu potkalo. Jinak měla Meluzina nejraději děti. Od malička si s nimi hrávala na zámeckém dvoře i v zahradě. Když dospěla, starala se o ty  nejchudší, co mohla, to rozdala. Děti za Meluzínou přicházely na zámek, nosily jí květiny a jahody nebo košík hříbků. Často ji na jaře pozvaly do lesa na procházku. „Meluzíno, meluzíno! Pojď s námi do lesa. Pod skalou kvetou jaterníky, že je tam až modro.“  „Ráda s vámi půjdu“ řekla Meluzina. „Jen povím o tom tatíčkovi, aby  neměl o mne strach.“ Potom proběhla jako vítr po schodech a pavlačí a zmizela za dubovými dveřmi zámecké komnaty. Brzy byla zpět, vzala se s dětmi za ruce a vyběhla z brány. Bylo jaro a vody řeky Desné se už vyčistily od zimního kalu. Břehy obrostly mladou zelenou trávou a na stromech se třepotaly první lístky. V lese pod skálou kvetly jaterníky a děti natrhaly velikou kytici. „Meluzíno, upleť z nich věneček. Budeš naší královnou a my pány a paními,“ volaly děti, až se jim panna smála. „Co bych s vámi dělala? Musely byste mi postavit zámek. Ale věneček, ten vám ráda upletu.“ „A potom s námi půjdeš hledat proutek na píšťalku,“ zvali ji chlapci. Meluzina si sedla do trávy a děti jí nasypaly do klína plno modrých kvítků. Zatímco Meluzina pletla, děti prosily o písničku. Třeba tu o  zeleném vršku…. Meluzina se nenechala dlouho prosit a dala se do zpěvu. „Na zeleném vršku stojí jedle vysoká, vdávala by se panna, vdávala do roka…“ Právě v tu chvíli se ubíral kolem průvod jednoho rytíře. Všichni slyšeli líbezný zpěv a rytíř poručil svým lidem, aby se na chvíli zastavili.  Na zelené louce našel klubko dětí a uprostřed plavovlasou pannu s modrým věnečkem. Když Meluzina uviděla neznámého rytíře na koni, velmi se ulekla a chtěla s dětmi utéct. Ale on ji zastavil pěkným pozdravením: „Neutíkej, krásná panno. Nemáš se čeho bát, nic zlého ti neudělám. Když jsem uslyšel tu píseň, rozhodl jsem se, že musím vidět tu, která tak pěkně zpívá.“ „To zpívala naše Meluzina,“ chlubily se děti. Panna se trochu ve tváři zarděla. Rytíř byl mladý a pohledný, uhlazených mravů a pěkného odění. „Krásně zpíváš, panno. Nikdy na tvůj hlas nezapomenu. Pověz mi, kdo jsi a kde tě najdu? Až se budu vracet zpátky, rád bych se u tebe zastavil.“ Nejdříve mu to panna nechtěla povědět, když však tolik naléhal a sliboval, že znovu přijede, dala se přece jen uprosit. „Jestli do té doby na mne nezapomeneš, pane rytíři, zajeď na losinský zámek a ptej se po Meluzině. Tam ti už každý řekne, kde mne máš hledat.“ Děti se na něj dívaly s vykulenýma očima. Rytíř se jim líbil Když se s pannou loučil, líbal jí ruku a chtěl po ní ten modrý věneček. „Co bys s ním dělal, rytíři? Kvítka brzy povadnou a ty zapomeneš,“ zdráhala se panna., ale rytíř měl plná ústa slibů: „Než spadne listí ze stromů, přijdu si pro tebe, krásná panno. Čekej na mne!“.

Meluzině už nebylo do zpěvu, rozloučila se s dětmi a pospíchala domů. A čas plynul rychle jako voda v Desné. Přešlo jaro a léto uběhlo. Na lukách rozkvetly fialové naháčky a jednoho dne, když už všechno listí ze stromů spadlo, přijel na losinský zámek neznámý rytíř a ptal se po Meluzině. Sloužící ho dovedli k zámeckému pánu. „Co chceš mojí dceři?“ zeptal se ho přísně. „Odpusť, že jsem přijel bez ohlášení, pane. Nevěděl jsem, že Meluzina je tvou dcerou. Rád bych si ji vzal za ženu.“ Losinský pán nebyl zrovna rytířovým přáním nadšen. Měl strach o dceru a její prokletý život. Ale když mu rytíř pověděl, že je ze slavného moravského rodu, přece jen byl na vážkách. „Dal bych ti svou dceru, ale jen tehdy, kdyby ses mi slovem zavázal, že s ní budeš žít v pokoji a míru tady na Losinách. Mám jenom ji a nerad bych se s ní loučil. Ty nevíš, že je stižena zlou kletbou a není jí žádné pomoci.“ Potom rytíři všechno vyprávěl a znovu ho varoval, aby pannu svou láskou nepřivedl do neštěstí. Rytíř ale od svého záměru neustoupil a znovu ho prosil, aby mu dceru dal. „Když jinak nedáš, budiž. Ale sám budu dbát, aby jí nebylo od tebe ukřivděno. Nezaslouží si toho,“ řekl pán a dal zavolat Meluzinu. Dlouho páni spolu jednali  i panny Meluziny se ptali, než všechno bylo smluveno.

Zanedlouho byly na Losinách slavné svatby a Meluzina se stala rytířovou ženou. Všeho měli dostatek a žili spolu ve šťastné shodě. Když přišel desátý den, rytíř paní políbil a ona se skryla před světem v zámecké věži. Rytíř dodržoval slib daný otci a po jejím tajemství nepátral. Zvědavost mu však nedala a  byl rád, když se Meluzina vrátila. Za čas se Meluzině narodil zdravý synáček a na zámku z toho bylo hodně radosti. Každý jí to dítě přál a ona se v něm shlížela jako v lesní studánce. Rytíř byl hrdý na syna a uspořádal veliké křtiny, na které sezval mnoho pánů a paní. Na zámku se všichni veselili, jen Meluzina byla trochu pobledlá a nešťastná, protože se zase blížil ten den, kdy musela svoje milé opustit. Zavolala k sobě rytíře a řekla mu:  „Můj milý. Musím se ukrýt opět před lidskými zraky, jak mi bylo souzeno. Buď sbohem a dej pozor na našeho synáčka. Až uplyne den a noc, vrátím se k vám.“ „Nikam nepůjdeš, Meluzíno,“ rozhodl rytíř. „Nikam tě nepustím, tvoje místo je teď tady u tvého synka.“ Ale paní se dala do pláče a prosila ho: „Nech mne odejít, ať se nestane neštěstí. Kdybych sama neodešla, zabila bych naši lásku a víc bys mne neviděl.“ Přes všechny prosby a domluvy naposledy objala synáčka a potom rychle vyběhla z komnaty. Rytíř chtěl běžet za ní, ale hosté ho volali zpět do hodovní síně. Když vypil pohár vína, vrátil se zpět do komnaty, kde ležel v kolébce synáček. Chůva ho kolébala, ale on stále plakal. Rytíř vyhuboval chůvě, že se o něj špatně stará a potom sám synka kolébal. Ale nic to nebylo platné. „Já vím, kdo ti schází,“ povzdechl nad ním a myslel přitom na Meluzinu. „Ale já už toho všeho mám dost. Já ti matku přivedu a bude po pláči“  a vyběhl ze dveří. Když rytíř vstoupil do věže, bylo všude hrozivé ticho, nic neslyšel. Teprve u posledních dveří se zastavil a potom je zprudka otevřel. V kmitavém plaménku svící uviděl nádhernou komnatu s velikou kašnou a uprostřed ní Meluzinu, půl rybu, půl ženu. Vtom se ptáci dali do velikánského křiku, voda se v kašně začala vřít a Meluzina se ohlédla. „Ach, proč jsi mne jen neposlechl? Teď bude kletba naplněna a já už se k vám nemohu vrátit. Zradil jsi naši lásku, ale pamatuj alespoň na syna.“

Při těch slovech se Meluzina pomalu měnila v průsvitný přízrak a hlas jí slábl, až umlkla docela. V tu chvíli jako vánek prošla komnatou a  otevřeným oknem zmizela do noci. Rytíř padl na zem a pozbyl smyslů. Jak dlouho tam ležel, nevěděl. Když se probral z mdlob, byl zase bílý den a do komnaty svítilo slunce. Ptáci v klíckách štěbetali a voda v kašně byla průzračná. Rytíř otevřel okno dokořán a potom pustil všechny ptáky na svobodu. Nebylo jich tu už potřeba.

Když se otec dozvěděl, co se s Meluzínou stalo, puklo mu žalem srdce. Mnozí lidé měli rytíři za zlé, že porušil dané slovo, jiní v tom viděli pro ni vysvobození. Všichni však paní i jejího malého synáčka litovali.

Když nastala noc a ozval se vítr v zámeckých komínech, přilétla s ním i Meluzina a tiše synkovi zpívala. Byl to ale divný zpěv, který se podobal  víc pláči. V zámku nikdo ani oka nezahmouřil a rytíř hledal svou paní marně po chodbách a komnatách. Nikde ji nepotkal, nikde ji nezahlédl, ale všude slyšel její naříkavý hlas. Jindy zase lidé slyšeli Meluzinu zpívat v korunách stromů na nádvoří nebo v zámecké zahradě, ale rytíř ji tam nikdy nenašel. Tak tomu je každou větrnou noc a takových je v tomto kraji mnoho do roka.

Od té doby se Meluzina objevovala i jinde a naříká prý dosud. Proto hospodyně dávají za okna chalup mouku a sůl, někde i krupici a říkají, že to dávají Meluzině, aby tolik neplakala. A tak létá Meluzina světem a pláče. Pak se zase vrací na losinský zámek, kde hledá svého ztraceného synka, který už dávno dorostl a zestárl a umřel. Jen Meluzina je pořád stejná a kvílivým hlasem zpívá o ztraceném lidském štěstí.